Prosinec 2011

Fucking christmas

21. prosince 2011 v 18:42 | Mishell |  Diář
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!
Je to děsné. Tak strašně jsem se na vánoce těšila a babka mi je tak znepříjemňuje až to není možné. Já snad můžu za to, že všechno dělá na poslední chvíli? Že není schopná udělat ty debilní čokoládové hrudky, které chce hodit na mě a které jsem já nikdy nedělala? Jako každý rok na mě zbude zdobení stromku a nakonec mě ještě seřvou za to, že je to hrozné a ať to sundám a udělám znovu.
Kde jsou ty doby, kdy jsem si Vánoce užívala a nic neřešila? Jenom jsem se těšila na to překvapení co mě čeká pod stromečkem. A teď? Nic mě nepřekvapí, protože všechno jsem si vybrala a koupila. I Roman mi chtěl dát předčasně dárek, ale zarazila jsem ho stím, že chcu mít aspoň jedno překvapeni pod stromem :) Je z toho dárku tak nadšený až mě to děsí :D Mám z toho strach, protože se bojím, že se mi to nebude třeba líbit nebo to mude o mnoho dražší než dárek ode mě ( což bude 100% ikdyž jsem do něj investovala nejvíce peněz co jsem byla schopna našetřit) nebo se mu to nebude líbit, bude to mít malé a nebude mu to vonět (koupila jsem mu mikinu, dvoje trenky a sadu adidas).
Čím jsem starší tím jsou pro mě Vánoce více stresující. Chci relaxovat, čumět na pohádky a mít ode všech klid!

Spíše černá než-li bíla.

16. prosince 2011 v 20:02 | Mishell |  Diář

Znáte ten pocit, když jste obklopeni lidma a přesto si připadáte sami? Nevím proč, ale tenhle pocit mám poslední dobou fakt často. Všechno začíná být stereotipní. Příjdu domů ze školy a pak celý den nic nedělám a sem tam jsem večer chvíli s Romanem. S kamarádkama jsem se neviděla už ani nepamatuju. Je to asi tím, že každá máme jinak školu a proto nemají čas nebo si ten čas prostě najít nechtějí. Je to děsivé, ale pomalu se začínám těšit do školy abych už nebyla sama. Dokonce mě napadlo najít si nějaký nový koníček, ale nic mě nenapadlo. JSem tak zoufalá, že jsem šla hrabat listí na zahradu abych něco dělala a nečuměla tupě do zdi nebo na televizi. Dneska jsem dělala rumové kuličky abych zahnala dlouhé odpoledne.
Myslela jsem si, že když budu mít kluka, tak mi to zaplní více času, ale je tomu tak, že mám času snad i víc. Nenávidím se za to jaká jsem. Vždycky když mi napíše tak za ním hned letím a je mi jedno jestli je 7 ráno nebo 10 večer. Nedokážu si pomoct, ale jsem ráda, že ho můžu aspoň chvíli vidět. Dneska jsme měli být zase spolu, ale protože je unavený tak to zrušil. A to jsem si ho ve čtvrtek rezervovala :( Sice se mi omluvil a zrušil kvůli mě zítřejší sraz s kámoši, ale to mi nenahradí jak jsem se celý den těšila, že budeme spolu. Nechápu co se semnou dějě. Jestli je to tím počasím nebo klasickou zimní depresí, ale mám slzy na krajíčku jak jsem na dně ( a to se mi opravdu často nestává). Každý kdo mě trochu víc zná by o mě řekl, že jsem pořád uměvavá ikdyž jde do tuhého. Teďka tomu je naopak. Náladu mám pod bodem mrazu. ¨

Nejhorší na tom všem je to, že ani nemám za kým zajít aby mě nějak utěšil...

Akce Napiš dopis

11. prosince 2011 v 14:42 | Mishell |  Moje tvorba
Jak již název napovídá jendá se o akci, kterou pořádá město Bohumín. Jde o to, napsat dopis, kterým vyprovokujeme člověka, který to čte aby odepsal. Dopis muší začínat slovem Až. Tyto slohovky budou rozmístěné po celém městě a kdokoliv na ně bude moct reagovat :) Strašně by měpotěšilo, kdyby mi opravdu někdo odepsal :)
Tak si přečtěte můj návrh :)

10.9.2011
Dobrý den čtenáři,
Až se mě zeptáš, co je pro mě nejdůležitější, odpovím ti, rodina. U každého člověka je to individuální. Mají jiné priority jako například, peníze, zdraví nebo lásku. Všechno z toho co jsem vyjmenovala má něco do sebe. Peníze potřebujeme ke každodennímu životu a bez nich by bylo všechno o hodně těžší, čímž netvrdím, že bez nich to taky nejde. Zdraví a láska jsou taky hodně důležité. Bez nich by život neměl cenu. Když je člověk zamilovaný i jeho zdraví se hned zlepší. Ale když člověk lásku ztratí, jakoby se všechno zdraví z jeho těla vytratilo. V obličeji chybí jakákoliv jiskra a nic nemá cenu.
Má rodina z matčiny strany je pro mě tím nejlepším co v životě mám. Vždy když potřebuji podpořit jsou při mně a ochotně pomáhají. Neříkám, že pokaždé je to ideální, i sebelepší rodiny se někdy hádají. Můžu být vděčná za to, kam jsem se narodila. Bohužel druhá strana rodiny mě už tak ráda nemá. Když jsem byla jediná holčička mezi samými kluky tak mě všichni zbožňovali. Po-té co se za delší dobu narodila tetě dcera se na mě zapomnělo. Nebylo to jen kvůli tomuhle, ale babička začala více poukazovat na chyby mé matky, jako bych za to mohla já. Máma si totiž nadělala dluhy a utekla aniž by dala jakkoliv o sobě vědět. Deset let o ni nebyla ani zmínka. Tahle událost se hodně odráží v našem vztahu s rodinou táty.
Vím, že můžu být ráda, že nějakou rodinu mám. Jsou přece děti, které by dali cokoliv za to aby měli aspoň to co já nebo jen půlku z toho. I když je moje rodina taková jaká je, nezměnila bych ji, protože je to má krev a nebýt jich, tak tady ani nejsem.
A co ty čtenáři? Co je pro tebe nejdůležitější nebo jaký je tvůj názor na můj dopis? Jaká je tvá rodina? Rozhodně neváhej a odepiš mi. Budu čekat a těšit se na tvou odpověď.